Tĩnh vật của mẹ Maminčino zátiší

Maminčino zátiší

Náprstek, jehly, kolikero nití
a staré brejle světlem protkané,
čím jsem to měřila čas, jenž svítí
a míjí, sotva nastane.

Jak před lety mi šeptáš jako snící:
- Můj hochu rozmilý,
to jistě zas ti někde uličníci
kamenem hlavu rozbili.

-Ne maminko, má hlava je dnes celá
a ani koleno dnes nemám odřené.
- Ach bože, já již opět zapomněla,
jak je to všechno jiné, změněné.

Jak jindy přišel jsem a tiše pláču
v tvé jemné dlaně, měkké, soucitné,
a slza krvácí jak do heboučkých fáčů,
když stará spící bolest procitne.

Za všecky knoflíky, jež jsi mi přišívala,
za všechny stehy, jež tvá šila nit,
za polibky, když jsi mne líbávala
- ne, tak jsem se ti nechtěl odměnit.

Buď sbohem, dobo roztrhaných gatí,
dny ztracené jsem marně hledat chtěl,
čas, který se už nikdy nenavrátí
- ach, bože, já jsem zapomněl!